Jsou světla, která nevidíme
Anthony Doerr
19. výzva- Kniha, která má něco společného s Francií... Splněno!! :-)
Kniha nám přináší příběh z období okupace Francie Německem. Na jedné straně máme mladou statečnou francouzskou dívku Marii-Laure a na druhé máme německého inteligentního Wernera.
Marie-Laure žije pouze se svým otcem v Paříži. Když postupem času dívka oslepne, její milující otec se ji snaží pomoct využívat jiné smysly. Naučí ji jak chodit sama po Paříži a nakoupí ji knihy s braillovým písmem. Nejprve orientaci po Paříži vzdala, bloudila. Pak však přišla na taktiku, která ji pomáhala, a tak ji to začalo bavit. Knihy s braillovým písmem četla s radostí. Avšak jednoho dne všechno skončilo a otec Marie- Laure začal balit jejich věci. Najednou museli odjet k rodině, kterou dlouho neviděli. Marie nevěděla, proč musí odjet se vším, co mají. A aby toho nebylo málo, skrývali se, aby je nikdo neviděl. Oni sami také nikoho na ulicích nezahlédli. Nerozuměla tomu. Jejích otázek bylo čím dál víc, ale její táta se ji bál odpovědět i na jednu jedinou. Když dorazili k rodině, zanedlouho se musel otec vrátit zpátky do Paříže. Bohužel tam nedorazil, protože ho během cesty zatkli Němci. Uběhlo pár dní, týdnů a otec se nevracel. Poté poslal své dceři dopis, pak další. A další. V posledním ji nabádal k tomu, aby otevřela jednu hádanku a ukryla cennost, kterou v ní najde. Marie- Laure nevěděla, co tím myslí, pak na to přijde a snaží se cennost chránit. Pochopí tak, že se otec nejspíš doma ještě dlouho neukáže. Jenomže vše začíná být nebezpečné. Venku slyší bombardování města. A uvnitř někdo chodí a něco hledá. Kdo ji pomůže? Kdo s ní jen bude? Vrátí se její papa zpátky?
Werner se se svou mladší sestrou Juttou ocitli v sirotčinci. Jejich rodiče zemřeli, a tak se o ně starala Frau-Elena a ještě o spoustu dalších dětí. Našel si zálibu v opravování rádii. Když jednoho dne přijde starší urozenější muž s pokaženým rádiem, nevěří tomu, že by ho mohl Werner opravit. Protože všichni opraváři, které si najal, to nedokázali, tak jak by si asi mohl s tím poradit tak malý kluk. Žejo!? Ale Werner vzal práci do svých rukou a za 15 vteřin neměl co dělat. Pán ho pohostil a pochválil. Byl dokonce tak nadšený, že ho poslal do chlapecké školy. O které si chudé děti ze sirotčince mohou jen zdát. Podstoupí spoustu zkoušek, které zvládne. Po přijetí na školu se tam stěhuje. Když zjistí jeho matem,atické znalosti a schopnosti s rádiem, převelí ho jinam. Budou chtít,aby vyhledával rádiové souřadnice a mohli tak vědět plány ostatních států. Tato práce nebude pro něho, jako sympatického příjemného mladíka snadná. Vyžaduje si oběti. A to se mu hnusí. Stane se zabijákem? Zůstane v této práci a bude pomáhat s židovskou genocidou?
Tyhle dva příběhy se v něčem spojí. Tak jako máme my všichni svůj osud. Tak ani tady nechybí.
A o tom jsou Jsou světla, která nevidíme!
Mínusáci:
-Příběh by mohl být více rozvětvený.Okolnosti a postavy autor trochu naťukal, ale vůbec je nerozvětvil v příběhu tak, aby čtenáře nějak zvlášť zasáhly. Takže se zas tolik nevcítíte do Marie- Laury nebo Wernera, natož do jiné postavy. Příběh běží a vy zkrátka nestačíte pojmout emoce hrdinů.
– Začátek knihy je chaotický a někdo ji do 50. strany může odhodit stejně tak, jako jsem to udělala poprvé před dvěma lety já.
Plusáci:
+ Naštěstí jsem knihu vzala před oči po druhé, a už jsem se od ní neodtrhla. Po 50. stránce se děj rozjede a Jsou světla, která nevidíme mám najednou přečtené do půlky.
+ Je spousta děl o okupaci a 2. světové válce. Tento příběh je však jedinečný a nenechá Vás jen tak ležet a běžet. Po přečtení se Vám k ní myšlenky vrací.
